Všichni (téměř) dnes bereme startování auta jako samozřejmost. Sedneme do něj, strčíme klíč do zapalování a otočíme s ním. Nebylo tomu tak ale vždy.
V raných dobách automobilů bylo startování vozu určeno jen silným jedincům. Vepředu auta byla hřídel spojená s klikovou hřídelí. Na tu se musela upevnit klika a motor nahodit roztočením kliky. To bylo značně obtížné, navíc se vzrůstajícími výkony a objemy motorů byl tento úkon čím dál tím těžší. Další velkou nevýhodou tohoto řešení byla i nebezpečnost. V motoru občas došlo k samozápalu, kdy se vznítila neshořená směs a ráz rychle protočil kliku. Zlomit si při tomto úkolu ruku nebylo nic divného, bohužel ojediněle docházelo i ke zranění hrudníku a smrti osoby, která startovala.
Tento nešťastný osud se stal i blízkému příteli zakladatele Cadillacu Henryho Lelanda. V roce 1910 chtěl pomoci nastartovat jedné dámě chcíplí motor a při samozápalu mu klika způsobila těžké zranění, kterým později podlehl.
Podobné články
Henry Leland smrt blízkého přítele těžce nesl, a proto se rozhodl tento problém navždy vyřešit. Najmul Charlese Ketteringa a dal mu za úkol zlepšit systém startování. Ten v roce 1912 přišel s elektrickým startérem a automobilka jej hned začala montovat do svých vozů. Tím vůbec prvním byl model Cadillac Touring Edition. Aby demonstroval snadnou obsluhu, ukazoval v reklamě, že vůz může sama nastartovat i křehká žena.
Dosah tohoto objevu se nezdá zas tak velký, ale přitom velkou měrou přispěl k tomu, že dnes jezdíme s vozy se spalovacím motorem, zatímco elektromobily dnes jen pomalu zažívají svojí renesanci. Na počátku věku automobilů byli totiž síly obou druhů pohonů vyrovnané, vozy se spalovacím motorem měly spoustu nedostatků. Jedním z největších bylo právě startování, které bylo na rozdíl od elektromobilů náročné. Jeho usnadněním tak tyto vozy odstranily jeden velký problém a společně s dalšími přednostmi se nadobro prosadily jako nejpoužívanější dopravní prostředek.
